Je potřeba poškodit SPD politicky objednaným procesem Doporučený

  • úterý, čen 18 2019
  • Napsal(a)  JOSEF NOS
Josef Nos v rozhovoru europoslankyní britské euroskeptické strany UKIP Janicí Atkinsonovou Josef Nos v rozhovoru europoslankyní britské euroskeptické strany UKIP Janicí Atkinsonovou snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Existuje právo se domnívat, že ve věci procesu pana Staníka existuje společenská objednávka. Neexistuje jediný relevantní důkaz, že by SPD byla rasistická, náckovská, xenofobní apod. To jsou pouze nálepky vymyšlené PRmany, ať už od konkurence nebo z různých horlivých neziskových organizací, které na takové věci pobírají granty. Nicméně SPD je třeba poškodit. Vzít jí hlasy. A to se stane po odsouzení pana Staníka.  Proto  pro něj žádám pana prezidenta o milost, aby zamezil tragikomické věci jakou bylo odsouzení hostinského Palivce ve Švejkovi:

 Žádost o milost pro pana Staníka

Kancelář prezidenta republiky

Prezident ČR Ing. Miloš Zeman

Hrad I. nádvoří č. p. 1

Hradčany

119 08 Praha 1

 

Věc:    Žádost o individuální milost dle čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR pro pana Jaroslava Staníka, nar. dne 16. 6. 1957 v Uherském Hradišti, a to ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod. sp. zn. 3 T 38/2018

 

Vážený pane prezidente,

I.

„Pokud je někdo jediný, kdo něco může udělat, potom to udělat musí,“ říká v jednom z nejlepších českých filmu Vesničko má středisková herec Rudolf Hrušínský v roli venkovského lékař.

Vážený pane prezidente, jste jediný, kdo v momentě, kdy zdravý rozum dostává – nejen v naší zemi – na frak, může v rámci trestního řízení v ČR udělit milost, tedy zastat se zdravého rozumu. Chce to odvahu, ale je-li někdo jediný, potom by tuto odvahu v sobě měl mít schopnost nalézt. Odvahu postavit se v konkrétní věci proti dobovým tancům. Neboť jak napsal Franz Kafka: „Moudrý muž kráčí rozvážným krokem, zatímco ti ostatní tančí dobové tance.“  A jste to vy, z jehož výroků se dalo již mnohokrát vyčíst, že u dobových tanců postrádáte zdravý rozum.

 

II.

Dne 9.dubna 2019 vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 38/2018 rozsudek nad obžalovaným Jaroslavem Staníkem, nar. dne 16. 6. 1957. Rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť obžalovaný se odvolal. Mám za to, že věc, která je obžalovanému kladena za vinu, dosahuje, a to v nejmenším nenadsazuji, absurdních rozměrů známých z tvorby Jaroslava Haška. Tedy je zřejmě nejen neústavní, ale i v ní i dostává pořádně na frak právě Vámi vzývaný zdravý rozum. Viz citát z Vašeho svátečního projevu v roce 2017: „Spoléhejte na vlastní rozum. A já mám pro to své heslo, které jsem vám už jednou říkal. Věřím, že zdravý rozum zvítězí nad závistivou hloupostí.“

Proto Vás žádám, abyste se alespoň zamyslel nad možností udělit milost panu Jaroslavu Staníkovi, nar. dne 16. 6. 1957, ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2018. Vím, že institut milosti v podstatě odmítáte, ale zde jste jediný, kdo se může v této chvíli postavit efektivně za zdravý rozum.

 

III.

Odůvodnění

Nález Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 534/03 říká:Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudu je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.“

Mám za to, že ve věci pana Staníka došlo k extrémnímu výkladu zákona.

K extrémnímu výkladu zákona může dojít ze dvou základních důvodů. Buď z důvodů politických, nebo z důvodu iracionality. Mám za to, že uvedená věc se stala věcí politické objednávky. A to zřejmě pod heslem, které bylo vysloveno již v lipském procesu v roce 1933 s údajnými žháři obviněnými ze zapálení říšského sněmu: „S opozicí se nediskutuje, opozice se likviduje.“ Georgij Dimitrov tehdy sebe i své dva druhy před soudem obhájil.

Pokusím se nyní o něco podobného, a to v zemi, která se nazývá demokratickou, nicméně v zemi, která čím dál častěji občanům naznačuje, co si mají myslet, co nesmí říkat, a to i pod hrozbou vězení. Jsem totiž přesvědčen, že opozice se nemá likvidovat ani nálepkovat a pomlouvat, ale má se s ní diskutovat. A v tomto nesmí být právo zneužíváno.

Mám za to, že v případě pana Staníka došlo k extrémnímu a extenzivnímu výkladu zákona, přičemž skutková zjištění uvedená v rozsudku jsou v extrémním nesouladu s důkazy provedenými před soudem. Obdobný nesoulad, s odkazem na principy, je nepřípustný, viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo sp. zn. III. ÚS 166/95.

Mám za to, že ve věci pana Staníka došlo nejen k ústavně nepřípustnému extenzivnímu výkladu zákona, ale i k mechanickému výkladu zákona, kdy odmítáme fakta i rozum a líně vsadíme na objednávku doby, neboť tak je to nejjistější. V tomto se lze analogicky odkázat na dva judikáty, které se týkají podobného problému, jako je ten, z něhož je obviněn Jaroslav Staník. Zde ovšem nejde o § 356 a § 405 tr. zák., ale o diskriminaci.

ČOI několik let vesele udělovala pokuty za diskriminaci spotřebitele, přičemž se zaštiťovala rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ČR NSS č.j. 4 As 1/2014–28. Odmítl jsi podnikateli kohokoliv obsloužit či ubytovat, tady máš pokutu za diskriminaci. Teprve v dubnu letošního roku tomuto mechanickému, extenzivnímu a extrémnímu výkladu zákona, v němž mnohdy absentovala jakákoliv racionalita, učinil konec Ústavní soud ČR. Jde o nález spis. zn. II. ÚS 3212/18. Z něho konečně plyne, že při výkladu zákona ve věcech diskriminace je třeba používat vždy rozum, neboť prostý mechanický výklad je už ze své podstaty neústavní. K uvedenému dospěl Ústavní soud ČR nejen právní cestou, ale i prostřednictvím krásné literatury. Cituji: „Pokud proto Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku se zjevnou nadsázkou citoval Haškova Palivce („Host jako host“, řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika“.), považuje Ústavní soud za daleko příhodnější poukaz na jiné příklady z krásné literatury. Daleko bližší mu je totiž humanistický odkaz, ztělesněný v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci, kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení agresivní války. V jedné scéně proto uvádí: „Já léčím jen chudé. Chudí nemohou nic dělat, ale ti druzí, ti mohou spíš prosadit, aby už nebyly války. Na ně se víc dá, pane. Mají větší vliv. Řekněte jim, aby všichni užili svého vlivu.“ (K. Čapek: Loupežník, RUR, Bílá nemoc, Československý spisovatel, 1983, str. 275). Doktor Galén tedy nezastával názor, že „pacient jako pacient“, nýbrž snažil se svou činností aktivně ovlivnit politické dění a proto podmiňoval vydání svého léku zastavením války. Stejně tak stěžovatel v nyní projednávané věci zjevně chtěl jednak projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a jednak chtěl alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou) na politickém životě státu, kterého považoval za agresora.“

Ústavní soud ČR tím vyslal soudnímu systému V ČR následující vzkaz: Používejte rozum, jakékoliv mechanické hodnocení věci v rámci soudního řízení je nepřípustné.

Tedy žádám o totéž: Žádám, aby věc pana Staníka byla prověřena rozumem, tedy aby jakékoliv mechanické hodnocení v jeho soudní věci bylo nepřípustné.

Rovněž si pozvěme na pomoc literaturu. 

Staníkova věc se dá přirovnat k notoricky známe scéně z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. V uvedené scéně civilní strážník Bretschneider nesleduje zájem státu; jako ho v celém řetězci trestního řízení nesleduje v románu prakticky nikdo. Civilní strážník Bretschneider má jiný cíl. Prokázat nadřízeným svou horlivost, ostražitost a loajalitu. Čili udělat si čárku (asi jako onen slavný ostravský pirát, který slavně vyprovokoval nebohou prodavačku k prodej alkoholu kdesi u dětského hřiště). A proto civilní strážník Bretschneider chodí po hospodách a snaží se hosty vyprovokovat k protistátním výrokům. Aby měl čárku. V okamžiku, kdy Palivec prohlásí onu slavnou a opatrnou větu, je s ním konec. Cituji z románu: „Tady kdysi visel obraz císaře pána,“ ozval se opět po chvíli, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.“

„Jó, to mají pravdu,“ odpověděl pan Palivec, „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?“

Už tato věta stačila k mnohaletému odsouzení hostinského Palivce, neboť ve věci byl potlačen rozum, přičemž ctěnou hodnotou se stal horlivý lokajský aktivismus.

Mám za to, že i v celé Staníkově věci je potlačen rozum a logika, přičemž prvotní hodnotou není právo, ale horlivý aktivismus v rytmu dobových tanců.

Na prvním místě si je třeba položit otázku, kdo je civilní strážník Bretschneider pana Staníka? A zde odpovídám, že pan Staník má hned dva Bretschneidery. Prvním je neúspěšný kandidát do poslanecké sněmovny, který je rovněž znám jako neúspěšný pučista z hnutí Úsvit, pan Marek Černoch. Tedy člověk, o němž je možné říci, že si v době údajného Staníkova skutku zřejmě potřeboval kompenzovat své komplexy ze dvou po sobě jdoucích neúspěchů. Neúspěšný puč proti muži, po jehož zádech se dostal do vysoké politiky a následující neúspěšná kandidatura do poslanecké sněmovny. Tento muž tedy začal o panu Staníkovi v médiích tvrdit, že pronesl výroky, pro které se pan Staník nyní dostal před soud. Bohužel, soud prvního stupně naprosto nezajímalo, že tyto výroky nemohl pan Černoch od pana Staníka slyšet, a to z jednoho prostého důvodu. V době, kdy měl pan Staník ony údajné výroky pronést, dělila pana Staníka a pana Černocha zeď tlustá 120 cm. Nicméně motivaci pan Černoch zřejmě měl. Léčil si zřejmě, prostřednictvím útoků na SPD, své komplexy z politického neúspěchu. Otázkou pro odvolací soud je, nakolik se soud I. stupně dopustil porušení zásad souvisejících s právem na spravedlivé soudní řízení, pakliže odmítl nechat provést prověrku na místě a vyšetřovací pokus. Tedy znemožnil, aby bylo prokázáno na jisto, že za více než metrovou zdí nemohl pan Černoch nic slyšet. Odvolací soud se bude muset vyrovnat s tím, proč soud I. stupně tento podstatný a zásadní důkaz odmítl. Důkaz, který by udělal jasno v otázce důvěryhodnosti svědků.

Výše uvedený Marek Černoch vystupoval následně ve Staníkově věci jako svědek. Mám za to, že v posuzování věrohodnosti svědka byl soudem I. stupně zcela ignorován nález ústavního soudu IV. ÚS 524/05, který říká: „Při posuzování věrohodnosti svědka je nutné posuzovat jeho objektivitu, respektive vztah k účastníkům řízení i k jeho projednávané věci.“  

Staníkovým druhým Bretschneiderem byl aktivista Jan Cemper, který podal trestní oznámení, jak se dnes eufemisticky říká. V době Haškova Švejka by se použilo slovo udavač. Tedy trestní oznámení podal člověk, který u věci vůbec nebyl, a znal ji toliko z médií. Mimochodem – i mediální výstupy chápal soud I. stupně jako důkaz, čímž celý Staníkův proces vstoupil do teritoria absurdnosti.

V tomto odkazuji na citaci z mimořádně aktuálního českého filmu novinářského prostředí z roku 2009 Ulovit miliardáře, kde se novinář a lobbista baví, poté, co se jim do rukou dostanou materiály vhodné k mediálnímu odstřelu hlavního hrdiny, takto:

„Lehký (lobbista): Jak se ti tohle povedlo?

Skopový (novinář): Prostě mi to přistálo ve schránce. To se investigativním novinářům stává… Já si vůbec myslím, že nezávislí novináři by měli mít právo vyslýchat jako policajti. Proč to neuzákoní…?! My bychom jim vyřešili tolik případů…“

Pokud byly ve věci provedeny jako vážně míněné důkazy mediální výstupy, potom i Vy, pane prezidente, víte, že jsme se opravdu ocitli v říši absurdnosti. To vše v situaci, kdy politik potřebuje média, tedy horlivý politik postaví svou kariéru na tom, že říká novinářům to, co chtějí slyšet. Kdo se v tomto prostředí pohybuje, ten navíc ví, že je všeobecně známé, že novinář to, co bourá jeho koncepci, či odporuje zadání, jednoduše vynechá, neboť princip novinové zprávy je jasný. Musí být vytyčeno, kdo je lump a kdo je hrdina. A v dnešní době, i kdyby vedení SPD chodilo po vodě, mainstreamová média maximálně napíší: vedení SPD neumí plavat. Pokud ve Staníkově věci byly označeny jako důkazy mediální výstupy, potom namítám, že tohle si netroufl slavný prokurátor Urválek ani v padesátých letech.

Nicméně pokračujme dál v literární analogii.

Hostinský Palivec byl ke svému údajně protistátnímu výroku vyprovokován. Bez dotazu civilního strážníka Bretschneidera by onu osudovou větu nikdy nevyslovil.

Rovněž Staník by se na dané téma ten večer nebavil, kdyby nebyl již po ixté konfrontován s tupou otázkou či tvrzením, že SPD je stranou rasistů, nácků, xenofobů a podobně. Na tuto zhovadilost lze reagovat v podstatě třemi základními způsoby.

  1. Položit prostou otázku, o co své tvrzení řečník opírá. Zpravidla následují velice obecné odpovědi typu: „To přece všichni vědí.“, „To přece všude píší.“ nebo pouhého údivu: „No, teď mě právě nic nenapadá.“ Intelektuálové někdy odpovídají: „Chtějí zastavit pokrok a zachovat daný stav.“ Zkrátka – nikdy se nedovíte nic konkrétního, proč by měla být SPD stranou rasistů, nácků, xenofobů a podobně. To jsou jen nálepky politické konkurence, případně dobře grantově zajištěných aktivistů, nebo jisté části méně inteligentních novinářů.
  2. Lze rovněž, po vzoru Josefa Švejka, použít ironii a nadsázku. „Chlape, vy víte vše! Zrovna dnes ráno jsme podali návrh na znovuzavedení otrokářství.“
  3. Nebo lze začít vysvětlovat, proč jsou výše uvedené nálepky faktickým nesmyslem.

Bohužel, v den, který je předmětem obžaloby, si pan Staník, v opilecké pýše, zvolil tu nejhorší variantu. Chtěl věc vysvětlovat. A to prostřednictvím složité historie, přičemž se nestavěl na stranu žádného řešení. Jestliže nikdo ze svědků neslyšel Staníkův výklad v celku, potom z logiky věci plyne, že svědci slyšeli jen úryvky vytržené z kontextu. Tedy není možné objektivně konstatovat, zda šlo či nešlo o výroky neslučitelné s trestním zákoníkem.

Přesto byl Staník odsouzen.

Jeho odsouzení však v podstatě nemohlo žádného českého občana překvapit, neboť i premiér byl nucen na půdě parlamentu konstatovat, že v této zemi se dá trestní stíhání objednat. A já mám za to, že věděl, o čem mluví.

Jak píše v jedné své povídce Milan Kundera, „fakta nic nezmohou proti náladám“.

Pan Staník byl soudem I. stupně odsouzen na základě nálady, neboť fakta svědčící v jeho prospěch, byla potlačena, přičemž jako důkazy byly chápány mediální výstupy. Tedy je otázkou, kde zůstalo právo pana Staníka na spravedlivý proces.

Je zde právo se domnívat, že ve věci pana Staníka existuje společenská objednávka.

Tj.: Neexistuje jediný relevantní důkaz, že by SPD byla rasistická, náckovská, xenofobní apod. To jsou pouze nálepky vymyšlené PRmany, ať už od konkurence nebo z různých horlivých neziskových organizací, které na takové věci pobírají granty. Nicméně SPD je třeba poškodit. Vzít jí hlasy.

Tedy nastal čas, že potencionálním voličům SPD je třeba předložit důkazy, že SPD je skutečně rasistická, nacistická a xenofobní. Tedy je nutné odsoudit Staníka. Proto bylo třeba vytvořit nejdříve atmosféru strachu. Každý, kdo bude mít na věc jiný názor než mainstreamová media, může být odsouzen i v trestněprávní rovině. A soudkyně pana Staníka již na vlastní kůži v minulosti zažila, co to obnáší dostat se do nelibosti médií. Já to beru, z historie víme, že státní moc někdy takto postupuje. Ale ať se to řekne panu Staníkovi na rovinu. Ať k němu někdo kompetentní přijde a řekne, pane Staníku, moc se omlouváme, ale potřebujeme vás odsoudit, protože potřebujeme získat argumenty proti SPD, neboť je to pro dobro demokracie. Nikdo ovšem pana Staníka o nic podobného nepožádal.  Místo toho je zde pro veřejnost předstírán spravedlivý proces. Mám za to, že nejde o spravedlivý proces. V tomto se odkazuji na konkrétní výčet neprovedených důkazů svědčících o nevině, který je uveden v odvolání obhájce pana Staníka.

Celý proces spíše připomíná další větu z Haškova Švejka. Přiveďte odsouzeného, chci říct, obžalovaného as vižně, skázal mě kuchař, že opul jedenácté budoul edvinky.“ Přeloženo do současné češtiny: „Rychle ho odsuďme, jinak nám média a nejrůznější horlivci z neziskovek nedají pokoj.“ Ano, je zde společenská objednávka od menší části české společnosti, ovšem od oné menší části, která ovládá mainstreamová média. A kdo má odvahu pouštět se s touto menší části společnosti do křížku?

Nyní se zastavím u konkrétních dvou paragrafových znění, jejichž porušení je kladeno panu Staníkovi za vinu.

§ 356: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Tedy podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 356 je: Veřejně podněcovat k nenávisti. Tedy logicky jde o interakci. Musí zde být podněcovatel a podněcovaní. Připusťme, že podněcovatelem má být pan Staník. Ale kdo jsou ti podněcovaní? Vzhledem k tomu, že údajná věc nebyla spáchána na veřejném místě, kam by měl přístup kterýkoliv běžný občan, je třeba konkrétně uvést, kdo konkrétně byli oněmi podněcovanými. Příklad: Pokud by pan Staník ona údajná slova měl pronést před třemi osobami, a těmi osobami by byli Václav Havel, Mahátma Gándhí a dalajláma, vlastním jménem Tändzin Gjamccho, šlo by o veřejně podněcuje k nenávisti? Domnívám se, že ne. Protože tito muži byli proti něčemu takovému zcela imunní. Maximálně by se mu vysmáli, pokud by jim stál za to. To je jako by šířil nenávist před třemi kameny. Navíc nepochybuji o tom, že tito muži by pana Staníka udali, neboť udávání je věcí osob morálně velmi pokleslých, neslušných a většině lidem odporných. Navíc mám za to, že Václav Havel by nad touto dobou zvracel, neboť nikomu se nepodařilo zparodovat jeho myšlenky o svobodě a občanské společnosti tak, jako se to podařilo dnešní době.

Jestliže tedy nejde veřejně podněcovat k nenávisti tyto tři výše uvedené muže, neb by to bylo marné, potom z uvedeného plyne, že ve věci musí být znám i ten, kdo je podněcován. A vzhledem k tomu, že pan Staník ten večer hovořil v neveřejném prostoru, a to pouze s výkvětem české společnosti, tj. s bývalými či současnými poslanci, neexistuje jediná osoba, kterou by mohl k jakékoliv nenávisti fakticky podnítit. Jde totiž o samé morální autority, neboť jde o výkvět české společnosti zvolený naším moudrým lidem. Není zde ten, kdo by mohl být podněcován. Respektive v tomto obžaloba nedodala jediný důkaz, přičemž platí pravidlo in dubio pro reo. Tedy nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť obžaloba neprokázala existenci byť jen jediného podněcovaného. Tuto skutečnost nevzal soud v úvahu, čímž se jeho postup stal překvapivým, nepředvídatelným a nepřezkoumatelným, tedy zřejmě neústavním.

Ustanovení § 405 říká: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by pan Staník zpochybňoval, schvaloval nebo se snažil ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.  To je naprostá konstrukce. S žádnými zločiny proti lidskosti nikdy nesouhlasil, neschvaloval je, ani se je nesnažil ospravedlňovat.

III.

Z výše uvedených důvodů absurdnosti celé této věci Vás pane prezidente žádám, abyste se nad celou věcí alespoň zamyslel, a pokud Vám přijde rovněž absurdní, potom Vás žádám, abyste se postavil na stranu zdravého rozumu.

Pokud bude soudní proces s panem Staníkem pokračovat, pan Staník to přežije, avšak obávám se, že věc bude v něčem stejně tragikomická, jako když C.K. úřady odsoudili hostinského Palivce.

Josef Pepa Nos, v. r.

7. listopadu 113

284 01 Kutná Hora

V Kutné Hoře dne 3. června 2019

 

 

Zveřejněno v SOUDCOKRACIE

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %